I přes veškeré moje snahy o vysvělení své filozofie ohledně motivačních tipů a důrazu spíš na fokus při práci, než na emoční náboj, který dává impulz jít do tréninku, dostávám stále stejný dotaz. Nemá jen jednu tvář. Občas zní "Co když zrovna v ten den nedokážu splnit plán?", nebo "Jak to mám ale udělat, když nemám absolutně chuť se do toho pustit?".
Vnitřní disciplína je něco, co nevybuduješ za rok, ani dva. Systém vnitřní odměny pro tvrdou práci jsem si pěstoval desetiletí. Popíšu ti mechanismus a ty si z toho vem, co uznáš za vhodné.
Mé rozhodnutí, zda se dnes pustit do tréninku, začne otázkou: "Jak mi dnes je?"
Provádím screening těla. Zjišťuju, co kde bolí, tahá, tuhne. Mám rýmu? Bolí mě hlava? Pil jsem dost? Jedl jsem? Jak jsem spal?
Pokud mě pustí zdraví, zjišťuju, jak jsem na tom s časem. Nebudu muset trénink předčasně ukončit kvůli dalším povinnostem? Zvládnu ho odjet celý, aniž bych musel krátit pauzy, nebo ojebat rozcvičku, či závěrečný strečink a kompenzační cvičení?
Pokud moje hlava všechny body schválí, jdu do toho.
Tak prosté to je. Protože tady chci být dlouho a chci být silný a zdravý. Protože když můžu něco udělat (zesílit, zlepšit se,...), nevidím důvod, proč bych neměl. Emoce prostě není dost a neměla by rozhodovat o tvém životě. Vnitřní odměnou je ti splnění povinnosti pečovat o tvé tělo - dopřát mu mimo kvalitní stravy a odpočinku taky podněty k růstu a udržení jeho robustnosti a schopnosti zde být.
Takže:
1) uvědom si, jestli můžeš, máš k tomu prostředky a jsi ready,
2) to udělej (protože jsi pořád tady, protože můžeš).
Matej
