Celý koncept maximální odolnosti organismu, o který se cestou vhodné stravy, kb liftingu, otužování, meditace, stoicismu a dechových praktik, snažím, je postavený na myšlence vybrat si, na co budu reagovat. Doporučuji extrémní skrblícismus. K myšlence mě přivedla představa života na drsném severu. Pár let zpátky jsem si vyzkoušel, jaké je to octnout se na prahu kolapsu organismu, kdy jsem po 20 kilometrech v horách, oděný jen v čepici, kalhotách s pohorkami na nohách, v -20 a sněhu po kolena, prošel na jednom hřebeni očistcem. Opřel se do mě silný vítr a sněžení. Přestal jsem cítit ruce a motala se mi hlava. V mysli se rozezněl varovný signál a hlas v hlavě mi říkal: "rozběhni se a zhluboka dýchej". Z fyziologického hlediska ta myšlenka dává smysl. Udělal jsem to. Dostal jsem se z hřebenu do závětří lesa, kde jsem se vzpamatoval.
Prožil jsem okamžik satori. Byl jsem plně soustředěný a věděl, co mám dělat, abych přežil. Moje tělo stáhlo veškerou teplou krev k orgánům a poručilo mi, že musím rozpohybovat svaly a dostat do organismu kyslík. Osekalo vše, co nebylo potřeba, včetně myšlení. Maximální focus. Extrémní úspora energie. Svoboda.
Podobný postup se mi osvědčil při praktikování zádrže dechu. Znatelně vyšší výdrž bez kyslíku jsem zaznamenal při maximální svalové relaxaci, se zavřenýma očima, špunty v uších a hlavou čistou jako voda v horském jezeře. Žádná námaha. Žádna energie navíc pro smysly hlavu plnou zbytečných myšlenek. Jen tělo, jako mrtvé, a hlava naprosto prázdná.
Z těchto lekcí jsem si vzal ponaučení: neztrácet čase reakcí na věci, které nejsou nezbytné k dosažení cíle a prožití cesty.
Netrápí mě komentáře na sociálních sítích, hněv a závist druhých, zbytečnosti, které nejsou součástí mojí cesty. Šetřím energii, abych ji použil pro svůj růst a vytvoření nejlepší verze sama sebe.
(NE)Reaguju.
Matej
